Sensient - AntiFluoro

"Lije jako z konve", "stará láska nerezaví", "jsme na jedné lodi"...tyto fráze se učila sličná mimozemšťanka v první scéně starého českého sci-fi Akce Bororo, které má v oblibě mj. i Ing. Ivo Benda (a to natolik, že ho dal na stažení na své stránky). To bylo jen tak na úvod, bohužel to ale vůbec nesouvisí s tématem.
Tim Larner alias Sensient je zřejmě nejvýraznější postavou psy minimalu nebo chcete-li "psygressive" soundu stejně tak, jako je jeho Zenon Records nejvýraznějším labelem na tom samém poli. Po debutu Blue Neevus prošel jeho styl určitou evolucí, takže na druhém LP Pressure Optimal se už celkem vzdálil tradičním postupům a přišel s vlastním unikátním stylem. Jak napovídá ironický název nové desky, tak ani tady se nemusíme bát nějakých ústupků ze své vize směrem ke kompromisnějším a více "dancefloor friendly" věcem. Naopak - vypadá to, že jeho nové dítko je oproti staršímu bratrovi ještě klidnější, prázdnější a více zahalené do snového přediva, které ztěžuje snadné rozpoznání a pochopení. Tenhle pochromovaný cryofunk není rychlá adrenalinová horská dráha překypující dějovými zvraty, ale spíš víceúrovňové bludiště vznášející se osamoceně v pokřiveném prostoru, které vás do sebe pomalu a chladnokrevně vtahuje. Ospalý kosmický balet uprostřed bizarního zvukového panoptika. Izolované fragmenty vrstvící se jeden přes druhý a společně padající hluboko do bezedné propasti.

Úvodní Dusty Circuit startuje na několika řádně zpomalených samplech, které od půlky uvolní místo synthům a hrátkám s ženským vokálem. Na následující A New World se nejvýrazněji projevila Timova záliba v rozmanitých efektovaných, sekaných a jinak upravovaných samplech lidského hlasu, protože různé hlášky (jedna z nich se objevuje shodou okolností i na začátku alba Deja Vu Fabrique), podivné vzdechy a skřeky jsou vlastně to jediné, z čeho je track utkán. Simple sex zaujme zvláštní jeskynní atmosférou a typickou sensientí statičností prostupující celé album, kdy se zvuky kombinují a točí dokola v cyklech, spíše než aby putovali lineárně směrem dopředu. Po roztřepané orbitální samohrajce Nectar se na obzoru objevuje Motion Perception, která asi nejvíc z celého AntiFluoro připomíná rejstříkem použitých zvuků jeho starší věci. Wookie Beats je kolaborace s Rasmusem Joergensenem (vydává samostatně jako Moses, nebo jako jedna polovina projektu Bufo) a nutno říct, že pánové se vyřádili a asi si ve studiu užili dost zábavy. Koktejl komicky pokroucených samplů jim postupně čím dál tím víc kysne, nějaký pán jim do toho hudruje ve francouzštině, nad ním prolétají neidentifikovatelné létající objekty a na konci jsme odměnění prosluněnou melodií. V Madmans playroom si zahrajeme kulečník a dočkáme se funky basy, dvou breakdownů a oproti zbytku alba celkově odlehčené atmosféry. V té pokračuje i finální Sona Arome, která je navíc prodchnutá éterickou křehkostí a pozitivním nábojem, a tvoří tak výbornou tečku za tímto příběhem.

AntiFluoro není z řad líbivých a hitových alb, ale přesto patří k tomu nejlepšímu, co tento rok vyšlo. Mimo své kvality i kvůli tomu, že v rámci této scény rozhodně není obvyklé, aby nějaký producent přišel s třemi kvalitními alby po sobě bez toho, aby nepokrytě vykrádal sám sebe, nebo rezignoval a degradoval svůj styl směrem k jednoduchému a zaměnitelnému mainstream zvuku.